Vznik Východních katolických církví (Uniautní církve)
/ Katecheze dospělých / Vznik Východních katolických církví (Uniautní církve)
Východní katolické církve, často označované jako uniautní, vznikly jako výsledek sjednocení části pravoslavných církevních struktur s římským biskupem při zachování východního obřadu, liturgické tradice a specifické církevní disciplíny. Tyto církve uznávají papežský primát a katolické dogmatické vymezení, avšak nadále se identifikují s byzantskou či jinou východní tradicí.
Proces vzniku uniautních církví nebyl jednotný ani časově, ani motivací. Některé unie vznikaly z iniciativy místních církevních představitelů, kteří hledali cestu k obnovení jednoty s Římem, jiné však byly výrazně ovlivněny politickým tlakem a mocenskými poměry, zejména v oblastech, kde pravoslavné obyvatelstvo žilo pod vládou katolických států.
Z pohledu katolické církve byly unie chápány jako legitimní způsob, jak dosáhnout jednoty při respektování liturgické rozmanitosti. Naproti tomu pravoslavné církve často vnímaly vznik uniautních církví jako narušení církevní jednoty a jako zásah do jejich kanonického území. Tento rozdílný pohled vedl k dlouhodobému napětí, které přetrvává i v současných ekumenických vztazích.
Východní katolické církve představují specifický fenomén v dějinách křesťanství: nejsou výsledkem klasického dogmatického rozkolu, ale spíše produktem historického kompromisu mezi snahou o jednotu a konkrétními politickými a kulturními okolnostmi. Jejich existence ilustruje, že dějiny štěpení církví nelze redukovat pouze na teologické rozdíly, ale je nutné je chápat v širším historickém kontextu.
V rámci byzantského ritu k nim patří zejména řeckokatolická církev (1596, brestská unie), pravoslavní Rusíni v severovýchodních Uhrách (1689), pravoslavní Rumuni v Sedmihradsku (1698/1700), přesídlení Rusíni a pochorvatštění Srbové ve Slovinsku (1777), pravoslavní Bulhaři (1860) a Řekové (1860) a syrští melkité (1724); v rámci antiochejského ritu maronité (1182), jakobité (1662/1677) a malankarská církev (1930); v rámci alexandrijského ritu koptská církev (1741) a etiopská církev (1839); v rámci chaldejského ritu chaldejská církev (1553) a malabarská církev (před 1599); v rámci arménského ritu arménská církev v jurisdikci kilikijského patriarchy. V nové době došlo i k politicky podmíněným návratům řeckokatolické církve k ruské pravoslavné církvi (1946) nebo Rumunů k rumunské pravoslavné církvi (1948).
Typologický přehled rozkolů v dějinách křesťanství (dogmatický × autoritativní × politický) najdeme níže v příloze.
Soubory ke stažení
