Víra v postsekulárním světě

/ Katecheze dospělých / Víra v postsekulárním světě

1. Víra jako dialog, nikoli monolog

V postsekulárním světě už věřící nežijí v izolovaných komunitách. Víra musí tak být schopna komunikovat s lidmi, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec.

Jak říká filozof Jürgen Habermas (1929), sekulární lidé by měli brát náboženské intuice vážně (jako zdroj morálky) a věřící by měli přijmout jazyk rozumu.

Víra se vzdává nároku na „absolutní vlastnictví pravdy“ a místo toho nabízí svou perspektivu jako jeden z mnoha cenných vhledů do lidské existence.

2. Od dogmat k autentické zkušenosti

Postsekulární člověk je často alergický na prázdné rituály a strnulá dogmata. Hledá autenticitu.

Víra se přesouvá od vnějšího dodržování pravidel k vnitřní spiritualitě a kontemplaci, vnitřní hloubka je tak prioritní.

Víra, která se nebojí přiznat slabost, nejistotu nebo pochybnosti, je pro dnešní svět mnohem důvěryhodnější než víra, která se tváří, že má odpověď na všechno. Přiznání osobních pochybností je příležitostí k oslovení člověka Bohem.

3. Víra jako „praxe lásky“

V době, kdy jsou velké ideologie v krizi, se víra stává viditelnou skrze činy. To, čemu věříme, je druhořadé za tím, jak se chováme.

Zejména pomoc lidem na okraji, péče o životní prostředí (ekoteologie) a boj za spravedlnost je příležitostí pro praxi lásky.

Víra slouží také jako korektiv konzumního způsobu života. Připomíná, že člověk má i jiný než jen ekonomický rozměr.

4. „Tekutá“ spiritualita a hledání

Sociolog Zygmunt Bauman (1925-2017) mluvil o „tekuté modernitě“. Postsekulární víra je často hledající. Lidé se už neidentifikují s jednou církví na celý život, ale skládají si svou spiritualitu z různých zdrojů (křesťanská mystika, východní meditace, sekulární humanismus).

„Postsekulární víra není pevná skála, o kterou se tříští vlny světa, ale spíše loď, která se učí na těch vlnách plout a hledat směr.“

Co to znamená pro nás?

Pokud chceme, aby víra v dnešním světě přežila a dávala smysl, nemůže být agresivní ani ustrašená. Měla by být pozváním ke sdílení. Měla by být intelektuálně poctivá (neodmítat vědu) a emocionálně hluboká.

Aplikovat postsekulární přístup k víře v každodenním životě znamená v praxi „překládat“ duchovní hodnoty do civilního jednání. Není to o tom, že se víra stane neviditelnou, ale o tom, že se stane srozumitelnou a přítomnou v běžných situacích.

V postsekulárním světě je důležité mluvit o své víře tak, aby nám rozuměl i člověk, který do kostela nebo meditačního centra nikdy nevkročil.

• Místo dogmat mluvme o hodnotách: Namísto „Bůh to tak chce“ řekněte „Vnímám hlubokou zodpovědnost k životu“ nebo „Věřím, že každý člověk má nezadatelnou důstojnost“.
• Sdílejme zkušenost, ne poučky: Lidi dnes nezajímá, co říká katechismus, ale to, jak nám naše víra pomohla zvládnout těžkou situaci nebo najít klid.
• Praktikujme „všední rituály“ 
  Postsekulární víra se nespokojí s jednou hodinou týdně v sakrálním prostoru. Hledá posvátno v profánním (běžném) světě. Proměňte běžné činnosti (mytí nádobí, cesta do práce) v momenty vděčnosti nebo ticha. Vyhraďme si čas, kdy vypneme technologie a vědomě se propojíme se sebou, rodinou nebo přírodou. Není to jen odpočinek, je to uznání, že naše hodnota není definována naší produktivitou.
• Staňme se „mostem“ v diskusích
  Postsekulární člověk je ten, kdo dokáže sedět u jednoho stolu s militantním ateistou i náboženským fundamentalistou a naslouchat oběma. Snažme se tedy v argumentech druhých hledat to dobré nebo to, co je trápí. Často pod povrchem ideologických sporů leží strach nebo touha po uznání. Přijměme fakt, že svět je komplexní. Můžeme být věřící a zároveň plně důvěřovat vědeckému pokroku. Tyto světy se nevylučují, ale doplňují.
• Etika jako viditelný projev víry
  V postsekularismu je naše „krédo“ čitelné z našeho nákupního košíku, z toho, jak se chováme ke svému okolí, rodině, kolegům, podřízeným, nebo jak trávíme volný čas. Najděme si konkrétní způsob, jak pomáhat ve svém okolí (dobrovolnictví, podpora lokální komunity). Víra se zde mění v „sociální lásku“. Také ekologická péče o „společný domov“ (jak říkal papež František) je v postsekulárním kontextu klíčovým spirituálním tématem.

Praktické cvičení pro každý den

Zkuste si každý den položit tyto tři otázky:

1. Kde jsem dnes zahlédl „přesah“? (Moment krásy, hluboký rozhovor, nečekaná laskavost).
2. Byl jsem schopen naslouchat někomu s jiným názorem bez posuzování?
3. Jak můj vnitřní postoj ovlivnil mé vnější činy?

Příklad z praxe: Pracovní konflikt

Starý přístup: „Budu se za toho kolegu modlit, aby se změnil, a v neděli se z mé viny vyzpovídám.“

Postsekulární přístup: Uvědomím si, že i ten kolega má svou důstojnost a možná prožívá něco těžkého. Pokusím se o upřímný rozhovor (dialog), uznám svou část viny (pokora) a budu hledat řešení, které respektuje spravedlnost (praxe). Víra je zde palivem pro trpělivost a empatii, nikoli únikem z reality.

Víra v postsekulárním světě není nálepkou na čele, ale tichým světlem v očích, které hledá smysl i tam, kde se zdá, že chybí.

Ta metafora tichého světla je nám blízká, protože v postsekulárním světě už víra nemusí křičet, aby byla slyšet. Její síla spočívá v tom, jak dokáže prosvítit i ty nejvšednější okamžiky.

Modlitba

Bože, děkuji Ti za tento svět, ve kterém se setkává nebe se zemí, v hluku měst i v tichu mých vlastních pochybností.
Prosím Tě, dej mi odvahu, abych svou víru nenosil jako štít nebo nálepku, ale jako tiché světlo ve svých očích. Ať ze mě lidé necítí soud, ale přijetí. Ať v mých slovech neslyší dogma, ale naději. Nauč mě vidět posvátné v běžných věcech: v šálku čaje, v únavě po práci, v tváři cizince na ulici. Dej mi trpělivost naslouchat těm, kteří věří jinak, a pokoru učit se od těch, kteří zdánlivě nevěří v nic.
Ať tam, kde chybí smysl a řád, dokážu přinést kousek pokoje. Ať nejsem věřícím jen slovy, ale především svýma rukama a srdcem.
Kéž je můj život tichým překladem Tvé lásky do jazyka tohoto světa.

Amen.

 

 

 

---