Smysl Velikonoc podle Rohra
/ Katecheze dospělých / Smysl Velikonoc podle Rohra
Velikonoce podle Richarda Rohra nejsou jen vzpomínkou na událost z minulosti, ale obrazem proměny, která se opakuje i v našem vlastním životě. Cesta k novému životu vede skrze ztrátu, chaos a odevzdání — a právě v tom může každý náš „malý Velký pátek“ nést zárodek vzkříšení.
Farizeové a zákoníci se Ježíše báli, báli se lidu, lidu, který byl sám v područí Římanů. Sami se podíleli na tvorbě a výkladu zákonů, které ani v právní dikci nedodržovali. Ježíš jim tento postoj vyčítal a na jejich postoji ukazoval jejich licoměrnost a pokrytectví.
Ježíš nepřišel Boží zákon zrušit (Mt 5,17-19), ale ukázat jeho pravý smysl. Zákon tak není sbírka paragrafů, které máme hlídat jeden druhému. Je to cesta, která má člověka dovést k lásce k Bohu a k lidem.
Richard Rohr (1943) často připomíná, že problém není v Zákoně, ale v tom, když z něj uděláme jen pravidla bez srdce. Ježíš Zákon naplňuje tím, že ho realizuje do hloubky – od vnějších skutků až k proměně srdce.
Kdo bere přikázání vážně a zároveň v nich hledá jejich duch – lásku, milosrdenství a pravdu – ten už vlastně kráčí po cestě Božího království.
Lidé mají tendenci zaměňovat nádobu (Zákon a pravidla) za její obsah (lásku a transformaci).
Je to vlastně paradox: pravidla nám dávají pocit bezpečí, protože se podle nich dá snadno „odškrtávat“ splněno. Ale proměna srdce? To už je pořádná divočina, kde člověk musí opustit kontrolu.
Proč je „duch Zákona“ víc než jen předpis?
Richard Rohr a další mystici často zdůrazňují několik klíčových bodů, které tuto myšlenku rozvíjejí:
Zákon braný jen jako soubor pravidel nás často vede k pýše („já to dodržuji, já jsem ten lepší“). Naplnění Zákona skrze lásku nás naopak vede k propojení s ostatními.
Rohr věří, že v první polovině života potřebujeme pravidla, abychom si vytvořili zdravé ego a strukturu (nádobu). Ve druhé polovině života už jde o to, co je uvnitř – tedy o ten přesah k milosrdenství a pravdě.
Ježíš v kázání na hoře neříká, že pravidla neplatí. On je „utahuje“ tím, že míří na motivaci. Už nejde jen o to nezabít, ale o to, nenechat v sobě hnisat hněv.
Kráčet po cestě Božího království není tak o čekání na „vstupenku do nebe“ po smrti. Je to o stavu vědomí tady a teď. Když člověk jedná z pozice milosrdenství, Boží království se skrze něj v tu chvíli manifestuje.
Zákon bez srdce je jen suchá etika; srdce bez řádu může být chaos. Ale když se ty dvě věci potkají, vzniká to, čemu Rohr říká „Třetí cesta“ – moudrost, která vidí pod povrch.
Z toho také pramení Rohrův pohled na Velikonoce, který je velmi zajímavý a přijatelný pro mnoho lidí.
Pro Richarda Rohra nejsou Velikonoce jen vzpomínkou na historickou událost, která se stala před dvěma tisíci lety. On je vnímá jako „univerzální vzorec“, který je vepsán do samotné tkáně stvoření.
Pro něj je vzkříšení potvrzením, že život, nikoliv smrt, má v tomto vesmíru poslední slovo.
Ve svých úvahách uvádí, že celý vesmír funguje na principu „smrti a vzkříšení“. Vidíme to v přírodě (střídání ročních období), v biologii (buňky umírají, aby vznikly nové) a třeba i v našem psychologickém růstu.
Ježíšova smrt a vzkříšení je pro Rohra „hlavním plánem“, který nám ukazuje, že cesta k něčemu většímu vede vždy skrze ztrátu a odevzdání. Na tom také staví základní pohled na Velikonoce:
Dynamika: Řád – Chaos – Nový řád
Řád: Naše počáteční jistoty, pravidla a pocit kontroly (Květná neděle, Zákon).
Chaos: Velký pátek. Moment, kdy se vše hroutí, trpíme a naše ego nemá žádné odpovědi. Většina lidí se chaosu bojí a snaží se vrátit k starému řádu.
Nový řád: Vzkříšení. To není návrat k tomu, co bylo předtím (Ježíš po vzkříšení vypadá jinak, jeho přátelé ho hned nepoznávají). Je to nová, hlubší kvalita bytí, která do sebe integrovala i tu bolest a rány.
Rohr s trochou vtipu říká, že je snadné věřit v to, že Ježíš vstal z hrobu, ale mnohem těžší je dovolit Bohu, aby vzkřísil nás.
„Bůh nikoho nevzkřísí z mrtvých, dokud se dotyčný nejprve nepokusí být živý.“
Pro Rohra je vzkříšení postoj: je to schopnost vidět naději tam, kde ostatní vidí konec. Je to odvaha odpustit, když máme právo na pomstu. To je „vzkříšený život“ v praxi.
Velikonoce jsou pro něj také momentem, kdy se z omezeného lidského Ježíše stává Univerzální Kristus. Smrtí končí jedna konkrétní fyzická forma a vzkříšením začíná přítomnost Boží lásky, která je dostupná všem, všude a v každém čase. Smrtí se Ježíš „rozlil“ do celého stvoření.
Rohrův pohled je nesmírně osvobozující, protože říká, že každý náš „malý Velký pátek“ (rozvod, ztráta práce, nemoc, zklamání) je potenciálním místem pro vzkříšení, pokud v tom chaosu dokážeme vydržet a nezatrpknout.
