Potřebuje člověk spasení?

/ Katecheze dospělých / Potřebuje člověk spasení?

Dejme tomu, že “býti spasen” je tolik jako “dostat se nahoru”. Snad každý z nás jako dítě zkoušel zvednout sebe sama. Když uzvednu tuhle Frantu nebo Andulu, myslím si, vyzvednu i sebe sama. A dítě se chytne za kalhoty a chce se nadzvednout. Bohužel (k velké nevýhodě pro lidstvo) to nejde. Člověk nezvedl sebe sama do výše. Člověk nemůže spasit sebe sama. Musí se mu shůry spustit nějaký provaz nebo podat nějaká zvěstující síla. Se spásou je to patrně stejné.

A přece může člověk “zvednout sebe sama”. Když to nejde kolmo nahoru, jde to šikmo. Když se nemůžeš chytit za kalhoty a vytáhnout nahoru, můžeš si postavit žebřík a stoupat. Každým krokem nahoru vlastní silou “zvedá sebe sama”. A snad je možné i spasit se vlastní silou. Jenže to nejde kolmo, ale šikmo; ne naráz, ale krok za krokem, stupňovitě, v malých, každodenních a částečných spásách...
[...]
Kdyby v tuto chvíli někdo zazvonil u mých dveří a já mu šel otevřít a byl to Kristus na své pouti světem; kdyby mi řekl:

“Jak vidíš, jdu ještě jednou spasit lidstvo,”

– jistě bych zaplakal zdrcen svou nevírou a malostí, ale jistě bych řekl (nebo si aspoň myslel):

“Pro Ježíše Krista, nedělej to, není to k ničemu dobré. Kdyby to bylo sebekrásnější, sebeúžasnější – Lidstvo snad nelze spasit, ale tolik lidstva není. Ideál, jenom pomáhat, místo spasit, pomáhat jen někomu, na tomto místě, v tomto ubohém okamžiku, místo rázem spasit navěky celý svět. Snad je to maličký ideál, jen krejcarový podnik spasení, ale jak lze zachránit svět, není-li vše v pořádku tady, na dosah ruky?“

Tento hluboký text Karla Čapka nese název „Spas se, kdo můžeš!“ a byl poprvé publikován 25. prosince 1923 (tedy jako vánoční zamyšlení) v Lidových novinách. Čapek jej napsal v období po první světové válce, kdy se intenzivně zabýval otázkami víry, relativismu a praktické etiky.

Původně šlo o samostatný novinový sloupek (esej). Později byl však text zařazen do několika souborů Čapkových děl:

1. Kniha apokryfů: V některých vydáních se objevuje v blízkosti těchto textů, protože sdílí podobný princip – přehodnocování biblických nebo historických motivů z pohledu moderního, „malého“ člověka.
2. O věcech obecných čili Zóon politikon (1932): Často se objevuje v souborech jeho esejistiky a publicistiky, kde Čapek shrnuje své filozofické a politické názory.
3. Ratolest a vavřín: Posmrtně vydaný výbor z jeho publicistiky.

Čapek v tomto textu geniálně formuluje svůj pragmatismus a humanismus.

Odmítá myšlenku „velkého spasení“ celého lidstva naráz (kolmo nahoru). Považuje to za nemožné a nebezpečné.

Spasení podle něj probíhá „šikmo“ – postupnými, malými kroky a každodenní prací.

Vrcholem textu je pasáž o Kristu, kterému by autor doporučil „nespasit svět“, ale raději pomoci konkrétnímu člověku v konkrétní nouzi. Je to projev Čapkova přesvědčení, že skutečné dobro se děje v malém měřítku, „na dosah ruky“.

„Lidstva nelze spasit; snad proto, že tolik lidstva není. Jsou jen lidé.“

Tento citát (v textu parafrázovaný) patří k nejcitovanějším pasážím Čapkova díla a vystihuje jeho celoživotní odpor k ideologiím, které milují lidstvo jako celek, ale zapomínají na jednotlivého člověka.

Jindřich Šimon Baar (1869–1925) uvažoval o spasení způsobem, který v sobě spojoval hlubokou tradiční víru, selský pragmatismus a úsilí o reformu církve.

Jeho pohled se od Čapkova „intelektuálního pragmatismu“ liší tím, že Baar vychází z pevného teologického základu, ale podobně jako Čapek klade důraz na každodenní mravní život a sepětí s lidem.

V Baarových úvahách se objevuje silná myšlenka, že cesta k Bohu není osamocená. Jeden z jeho citátů uvádí:

„Nikdo nedosáhne spásy sám. Člověk si zaslouží být spasen jedině skrze spásu všech.“

Tento přístup ukazuje na jeho hluboký sociální cit. Pro Baara nebyla spása jen individuální záležitostí duše, ale souvisela s tím, jak se člověk chová ke svému okolí, k národu a dokonce i k přírodě a zvířatům (která nazýval „němou bolestí“ s vlastními právy před Bohem).

„Křesťanství není jen v kostele a v modlitbách, ale v celém našem životě, v každém kroku, v každém slově. Bůh nechce od nás jen dým kadidla, ale pot naší tváře a lásku k bližnímu. Kdo chce být spasen, nesmí jít světem jako slepý, ale musí vidět rány svých bratří a sestry a mít dlaně otevřené k pomoci.

Spása není něco, co si koupíš za pár odříkaných otčenášů. Je to jako úroda na poli – musíš nejdřív zasít, plít a trpělivě čekat na Boží požehnání. A pamatuj: nikdo nejde k nebi sám. Chceš-li tam dojít, musíš cestou podpírat ty, kteří klesají únavou. Jen taková víra má cenu, která se prokazuje skutkem a věrností té zemi, kterou nám Bůh dal za domov.“

Uvedená úvaha je součástí souboru Baarových kázání a pastoračních textů, které byly poprvé uceleně vydány v roce 1931 pod názvem Z duchovní správy.

V jeho nejslavnějším díle Jan Cimbura je ideálem spasitelného života práce, řád a spravedlnost. Pro Baara bylo křesťanství nejautentičtější tehdy, když bylo spojeno s půdou a rolnickým životem. Cesta ke spáse vede skrze poctivost a vnitřní sílu. Postava Jana Cimbury ztělesňuje víru, která není okázalá, ale projevuje se v tom, že člověk „stojí v řádu světa“.

Jako předseda Jednoty katolického duchovenstva Baar věřil, že aby církev mohla lidem zprostředkovat spásu, musí se zmodernizovat. Kritizoval církevní hierarchii, která se podle něj vzdálila lidem. Prosazoval reformy, jako bylo používání češtiny při bohoslužbách, aby „Slovo pravdy a spásy“ bylo lidem srozumitelné. Věřil, že kněz by měl být „beranem, který na sebe bere hříchy nespáchané“, tedy služebníkem, který se pro spásu druhých obětuje.

I přes své reformní názory zůstal Baar do konce života věrným katolickým knězem. Ve své závěti poroučí svou duši „nekonečnému Božímu milosrdenství“. Pro něj byla spása nakonec darem od Boha, na který se člověk připravuje celým svým životem – náležitým vypořádáním vztahů s blízkými, obcí i církví.

Zatímco Čapek mluví o „krejcarovém podniku spasení“ (pomoci tady a teď místo velkých ideálů), Baar by pravděpodobně souhlasil s důrazem na konkrétní pomoc, ale dodal by, že tato pomoc je službou Bohu. Pro Baara je „žebřík ke spáse“ postaven z každodenní selské práci a věrnosti rodné hroudě a církvi.

Církevní pohled na spasení po druhém vatikánském koncilu (1962–1965) prošel od té doby významnou proměnou, kterou lze označit za přechod od defenzivního postoje k postoji otevřenosti a dialogu. Koncil nerevidoval dogma, že spasení je pouze v Kristu, ale zásadně rozšířil chápání toho, jak a pro koho je toto spasení dostupné.

Před koncilem převládal přísný výklad věty „Extra Ecclesiam nulla salus“ (Mimo církev není spásy). Koncil v konstituci Lumen gentium (čl. 16) toto pojetí zjemnil:

Křesťané jiných vyznání jsou uznáváni jako bratři, kteří jsou s katolickou církví v „nedokonalém společenství“ skrze křest.

Koncil potvrdil, že lidé, kteří bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium, ale upřímně hledají Boha a následují hlas svého svědomí, mohou dosáhnout věčné spásy. Boží milost totiž působí neviditelným způsobem v srdcích všech lidí dobré vůle.

Koncil definoval církev ne jako exkluzivní klub vyvolených, ale jako znamení a nástroj spojení celého lidstva s Bohem.

Spása není jen soukromý „lístek do nebe“ pro jednotlivce, ale má rozměr společenství.

Církev slouží světu tím, že zpřítomňuje Kristovu lásku, i když ne každý je jejím formálním členem.

Konstituce Gaudium et spes přinesla revoluci také v tom, že spása se netýká jen „duše na onom světě“, ale celého člověka i s jeho pozemským životem.

Lidská činnost (věda, umění, práce) není jen nutným zlem, ale podílem na Božím stvořitelském díle.

Boj za spravedlnost, mír a lidská práva je integrální součástí cesty ke spáse. Křesťan se nemá ze světa unikat, ale posvěcovat ho skrze svou službu.

Namísto statického vnímání spásy (buď jsi v církvi, nebo ne) koncil zdůraznil obraz „putujícího Božího lidu“.

Spása je vnímána jako cesta, na které Bůh oslovuje člověka v jeho konkrétní situaci a dějinách.

Tím se katolická teologie přiblížila Čapkovu obrazu „žebříku“ a „postupných malých spás“, o kterých psal Čapek – tedy že božské a lidské se potkávají v každodenní odpovědnosti.

Modlitba

Pane, prosím o sílu svět činit lepším. Dej mi odvahu nestavět si věže z pýchy, ale trpělivě skládat žebřík z každodenních drobných skutků, z „krejcarových podniků“ lásky, které jediné mají v Tvých očích váhu.

Pomoz mi pochopit, že moje spása je spojena s mým bližním; že nemohu jít k Tobě a nechat za sebou ty, kteří klesají únavou. Dej, ať Tě hledám ve tváři člověka, kterého míjím bez povšimnutí.

Dej mi selský rozum i pokorné srdce, abych dokázal dnes pomoci alespoň jednomu člověku.

Amen.

 

 

 

---