Nanebevstoupení Páně

/ Katecheze dospělých / Nanebevstoupení Páně

Nanebevstoupení završuje Ježíšův pozemský život, jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Symbolizuje jeho vítězství nad hříchem a smrtí a vstup do Boží slávy.

Ježíš svým nanebevstoupením otevírá cestu do nebe i pro lidstvo. Ukazuje, že lidé mohou být s Bohem spojeni.

Ježíš usedá po pravici Otce, což znamená, že má veškerou moc na nebi i na zemi a přimlouvá se za nás u Boha. Zůstává s námi přítomný, i když ne fyzicky viditelným způsobem.

Nanebevstoupení je také předzvěstí seslání Ducha svatého (Letnic), který posiluje učedníky a dává vzniknout církvi. Ježíšovi učedníci, kteří ho viděli odcházet, jsou pověřeni šířit jeho poselství do celého světa.

Svátek Nanebevstoupení Páně je pohyblivý svátek a slaví se čtyřicátý den po Velikonocích. V západokřesťanském kalendáři to vždy připadá na čtvrtek. Někdy je však v některých oblastech přeložen na následující neděli. Po Nanebevstoupení začíná devítidenní období (tzv. novéna), které křesťany připravuje na slavnost Seslání Ducha svatého (Letnice).

Informace k Nanebevstoupení Páně se nacházejí především v Novém zákoně, konkrétně v:

Lukáš 24,50-53

Lukášovo evangelium končí zmínkou o Ježíšově nanebevstoupení. Píše, že Ježíš vyvedl učedníky k Betánii, požehnal jim a zatímco jim žehnal, oddělil se od nich a byl nesen vzhůru do nebe. Učedníci se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma, kde neustále pobývali v chrámu a velebili Boha.

Skutky 1,1-11

Kniha Skutků apoštolů, kterou napsal rovněž Lukáš, podrobněji popisuje Ježíšovo nanebevstoupení. Zde se uvádí, že Ježíš se po svém vzkříšení zjevoval svým učedníkům po dobu čtyřiceti dní a mluvil s nimi o Božím království. Před svým odchodem jim dal poslední pokyny, aby čekali v Jeruzalémě na seslání Ducha svatého. Poté byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Dva muži v bílém rouchu (andělé) se pak zjevili učedníkům a řekli jim, že se Ježíš vrátí stejným způsobem, jakým ho viděli odcházet do nebe.

Marek 16,19-20

Marek zmiňuje nanebevstoupení stručně: "Když k nim Pán Ježíš domluvil, byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po pravici Boží. Oni pak vyšli a kázali všude; Pán s nimi působil a potvrzoval slovo znameními, která je provázela."

Kromě těchto hlavních pasáží jsou v Novém zákoně i další místa, která se na Ježíšovo nanebevstoupení nebo jeho pozici po pravici Otce odkazují:

List Římanům 8,34 "Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš zemřel a nadto byl vzkříšen, je po pravici Boží a přimlouvá se za nás!"

List Efezským 1,20 "...kterou projevil na Kristu, když ho vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích..."

List Kolosanům 3,1 "Jste-li tedy vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nahoře, kde Kristus sedí po Boží pravici."

List Židům 1,3; 10,12; 12,2 Tyto pasáže hovoří o Ježíšovi jako o veleknězi, který usedl po pravici Boží ve výsosti.

1. Petrův list 3,22 "...který je po pravici Boží, když vstoupil do nebe a podmanil si anděly, vlády a mocnosti."

Současná teologická interpretace zdůrazňuje, že Ježíš vstoupil do "nebe v nás", tedy do našeho srdce a našeho společenství, a že nebe není jen vzdálené místo, ale i vnitřní realita a přítomnost Boha mezi námi. Je součástí širšího proudu spirituální a mystické teologie, ale také se objevuje v současných teologických reflexích, které se snaží Nanebevstoupení chápat dynamičtěji a relevantněji pro současného člověka.

Již raní církevní otcové, ačkoli často hovořili o Nanebevstoupení jako o fyzické události, zároveň kladli důraz na Ježíšovu přítomnost skrze Ducha svatého v srdcích věřících. Nebe nebylo jen geografické místo, ale stav bytí s Bohem.

Mystici jako Mistr Eckhart nebo Jan od Kříže často hovořili o vnitřním království Božím a o přítomnosti Krista v hlubinách duše. Nanebevstoupení by v tomto kontextu mohlo být chápáno jako Ježíšův vstup do této vnitřní dimenze existence, která je dostupná věřícím.

Ignaciánská spiritualita klade důraz na hledání Boha ve všech věcech a na vnitřní modlitbu naznačuje, že Boží přítomnost není omezena na vnější místa, ale je hluboce zakořeněna v lidské zkušenosti.

Mnoho současných teologů se snaží překonat čistě "prostorové" chápání nebe a zdůrazňují Boží immanenci (přítomnost v tomto světě a v člověku) vedle transcendence (přesažnosti). Nanebevstoupení se pak nechápe jako odchod do vzdáleného "vesmírného" nebe, ale jako změna modality přítomnosti – Ježíš není pryč, ale je přítomen novým, duchovním způsobem.

Teologové jako Karl Rahner ve svých úvahách o milosti a vnitřní zkušenosti s Bohem, nebo Hans Urs von Balthasar s jeho důrazem na krásu a setkání s Kristem, by mohli být v tomto kontextu zmiňováni. Ačkoliv se přímo nemusí zaměřovat na formulaci "nebe v nás" ve spojení s Nanebevstoupením, jejich teologie vytváří půdu pro takové chápání.

P. Anselm Grün, známý německý benediktinský mnich a populární autor duchovní literatury, velmi často zdůrazňuje právě tuto interpretaci. V jeho spisech a promluvách se opakovaně objevuje myšlenka, že Nanebevstoupení znamená, že Ježíš "odešel do nebe v nás" nebo "do hlubin našeho srdce". Není to útěk od světa, ale vstup do nového, hlubšího způsobu přítomnosti, který nám umožňuje nalézt nebe zde na zemi, v našem nitru a v našich vztazích. Zmiňuje to například ve svých úvahách k Nanebevstoupení.

Nanebevstoupení je úzce spjato se sesláním Ducha svatého. Teologové, kteří zdůrazňují aktivitu Ducha svatého v životě církve a jednotlivců, často interpretují Nanebevstoupení jako umožnění této nové, vnitřní přítomnosti Boha skrze Ducha svatého. Duch svatý činí Krista přítomným v srdcích věřících a v společenství církve.

Některé liberálnější proudy teologie, které se snaží de-mýtizovat biblické příběhy a nalézt v nich hlubší existenciální a psychologický smysl, Nanebevstoupení interpretují jako symbolické vyjádření Ježíšovy trvalé přítomnosti a vlivu na lidské vědomí a společenství, spíše než jako doslovné fyzické opuštění země.

Tato interpretace "nebe v nás" není náhradou za tradiční chápání Nanebevstoupení jako Ježíšova vstupu do slávy Boží, ale spíše jej doplňuje a prohlubuje. Klade důraz na důsledky této události pro život věřících a pro jejich vnímání Boha a "nebe" jako reality, která je již nyní přítomná.

Žalm:

Náš Pán vystoupil, ale neodešel, vstoupil do hlubin našeho bytí, do středu našeho společenství, a nebe se stalo přítomným mezi námi.

Hospodin se vznáší, ne do dálek nebeských drah, ale do srdce, které touží po pravdě. Vystoupil, aby naplnil vše ve všech, aby Duch jeho byl slávou našich dnů.

Nebe není kdesi za hvězdami, je to prostor lásky, kde srdce se snoubí. Ježíš nám otevřel brány vnitřního království, kde ticho mluví a duše spočívá.

Nespatříme ho už očima pozemskýma, ale prožíváme jeho dotyk v blízkosti. V úsměvu druhého, v objetí společenství, tam tkví jeho trvalá přítomnost.

On se posadil po pravici Otce, ne na trůn z mramoru a zlata. V každém skutku milosrdenství, v každém činu dobra, tam je jeho trůn.

Proto se neradujme jen z jeho odchodu, nýbrž z hloubky jeho vstupu do nás samých. Dnes nebe sestupuje do našich životů, a božské se snoubí s lidským, zde a nyní.

Vzdejme chválu, že Kristus je v nás, nad námi a skrze nás. Že nebe je stav bytí, ne pouhá destinace. Ať jeho Nanebevstoupení posílí víru, že Království Boží už je v našem středu.

Radujme se, neboť Pán vystoupil, a s ním se nebe otevřelo v každém z nás.

Amen.

---