Křesťanství po Kristově smrti a vzkříšení

/ Katecheze dospělých / Křesťanství po Kristově smrti a vzkříšení

Šíření raného křesťanství patří k nejvýznamnějším fenoménům náboženských a kulturních dějin. Během necelých tří století se z malé skupiny Ježíšových následovníků, původně vnímané jako jedna z mnoha židovských sekt, stalo náboženství s rozhodujícím vlivem na podobu celé Římské říše.

Tento proces nebyl jednotný ani bezkonfliktní. Od samého počátku byl provázen teologickými spory, rozdílnými interpretacemi Kristovy osoby a napětím mezi náboženskou tradicí a historickými okolnostmi. Cílem tohoto materiálu (práce) je proto zaměřit se na klíčové momenty šíření křesťanství a zejména na ty teologické a institucionální konflikty, které vedly k postupnému štěpení křesťanské církve.

1. Počátky v Jeruzalémě (30–40 n. l.)

Bezprostředně po Kristově smrti a vzkříšení se první křesťanské společenství formovalo v Jeruzalémě. Zásadním impulzem pro jeho rozšíření byly Letnice, které Skutky apoštolů popisují jako okamžik sestoupení Ducha Sv. a počátek veřejného působení apoštolů.

Rané křesťanství mělo výrazně židovský charakter. První věřící se nadále účastnili chrámového kultu a dodržovali Mojžíšův zákon, přičemž víru v Ježíše chápali jako naplnění starozákonních mesiánských očekávání. První pronásledování, zejména po smrti Štěpána, vedlo k rozptýlení křesťanů do okolních oblastí. Paradoxně však právě tento tlak přispěl k rychlejšímu šíření křesťanské zvěsti mimo Jeruzalém.

2. Apoštol Pavel a misie mezi pohany (40–65 n. l.)

Zásadní zlom ve vývoji křesťanství představuje působení apoštola Pavla. Jeho obrácení a následná misijní činnost znamenaly zásadní posun od výlučně židovského chápání křesťanství k univerzálnímu náboženství otevřenému všem národům.

Pavel podnikl tři velké cesty po Malé Asii a Řecku. Zakládal sbory v klíčových městech (Antiochie, Efesos, Korint, Filipis).

Rozhodnutí Jeruzalémského sněmu kolem roku 49, podle něhož pohanští křesťané nemuseli dodržovat židovské rituální předpisy, mělo zásadní teologický i praktický význam. Otevřelo cestu masovému šíření křesťanství v prostředí helénistického světa a definitivně oddělilo křesťanství od judaismu.

3. Proč se křesťanství šířilo tak rychle? (Pax Romana)

Rychlé šíření křesťanství nebylo způsobeno pouze náboženským nadšením, ale také příznivými historickými podmínkami Římské říše. Stabilita období Pax Romana, hustá síť římských silnic a existence společného dorozumívacího jazyka – řečtiny koiné – umožňovaly efektivní komunikaci a pohyb misionářů po celém Středomoří.

Křesťanství zároveň nabízelo silné sociální a existenciální poselství, které oslovovalo různé vrstvy společnosti. Důraz na rovnost všech lidí před Bohem a naději na spásu přesahující hranice společenského postavení představoval v hierarchické římské společnosti výrazně přitažlivý prvek.

Křesťanství nabízelo naději a rovnost (před Bohem si byli rovni pán i otrok, muž i žena), což bylo v silně hierarchické římské společnosti revoluční.

Statečnost křesťanů při pronásledování (za Nerona, Domitiana či Diocletiana) budila u obyvatelstva úctu a zvědavost.

4. Centra raného křesťanství

V průběhu prvních staletí se v křesťanství postupně vyprofilovala hlavní centra, která získala zvláštní autoritu díky svému historickému, politickému a teologickému významu. Tato centra se stala nejen ohnisky šíření víry, ale také místy, kde se formovalo učení a církevní struktura.

Jeruzalém byl chápán jako „matka všech církví“, neboť zde vzniklo první křesťanské společenství a odehrály se klíčové události Kristova života. Antiochie se stala významným misijním centrem, kde se křesťanství poprvé jasně oddělilo od judaismu a kde byli Ježíšovi následovníci poprvé nazváni křesťany. Alexandrie vynikala svou vzdělaností a silnou teologickou tradicí, která významně ovlivnila výklad Písma i christologii. Řím získal mimořádné postavení díky své politické roli v říši a také díky tradici mučednické smrti apoštolů Petra a Pavla. Konstantinopol se po založení „Nového Říma“ stala centrem východní části říše a významným mocenským i církevním protějškem Říma.

Postupné utváření těchto center, známé později jako pentarchie, přispělo ke stabilizaci církevní správy, ale zároveň položilo základy budoucích sporů o autoritu a prvenství. Právě rozdílné postavení a sebechápání těchto center se v dalších staletích stalo jedním z faktorů vedoucích k hlubším rozkolům uvnitř křesťanství.

5. Židovská válka

Jako první židovská válka se označuje židovské celonárodní povstání proti Římu, které vypuklo v Jeruzalémě v roce 66. Povstání potlačily až římské legie pod vedením nejprve Vespasiána, od roku 69, kdy se Vespasianus stal císařem, pak jeho syna Tita. Válka skončila dobytím Jeruzaléma na podzim roku 70, při němž byl zničen Druhý chrám. Válka prakticky skončila dobytím hlavního židovského města, ale měla i dohru spočívající v dobývání posledních pevností, z nichž první byla Machairús na východním břehu Mrtvého moře, a poslední Masada na západním břehu. Ta padla v roce 73-74.

První židovská válka má pro dějiny Židů zásadní význam. Protože byl zničen Chrám (na kterém byli závislí saduceové i esejská komunita v Kumránu, určili další směr judaismufarizeové – tato forma judaismu bývá nazývána jako rabínský judaismus a v jeho centru stojí Tóra a Talmud. Válka také způsobila úbytek a odliv židovských obyvatel, který pak byl definitivně stvrzen druhým neúspěšným protiřímským povstáním v letech 132–135 (Bar Kochbovo povstání či Druhá židovská válka).

Pro křesťany významnou dějinnou událostí byl zánik malé komunit původních Ježíšových  následovníků přímo v Jeruzalémě. V křesťanském společenství tak role židokřesťanů ustoupila do pozadí a převahu získali pohanokřesťané (křesťané z římských a řeckých pohanů) – tento proud zastával Pavel z Tarsu. K definitivnímu odloučení židů a křesťanů pak vedlo ustavení rabínského judaismu, který křesťanství odmítl.

6. Edikt milánský (313 n. l.)

Edikt milánský z roku 313, vydaný císaři Konstantinem a Liciniem, představuje zásadní obrat v dějinách křesťanství. Křesťanství jím bylo zrovnoprávněno s ostatními náboženstvími Římské říše a skončilo období systematického státního pronásledování. Tento krok znamenal nejen právní ochranu křesťanů, ale také zásadní proměnu jejich společenského postavení.

Legalizace křesťanství vedla k rychlému institucionálnímu růstu církve, jejímu majetkovému zabezpečení a postupnému propojování s politickou mocí. Církev se z pronásledované minority stala respektovaným a později privilegovaným aktérem veřejného života. Tento vývoj však s sebou přinesl i nové problémy, zejména otázky vztahu mezi církevní a světskou autoritou a způsobu řešení vnitřních teologických sporů.

Edikt milánský tak nepředstavuje pouze moment náboženské tolerance, ale i počátek nové etapy, v níž se křesťanství postupně proměňuje v institucionální církev spjatou se státní mocí. Právě tato změna kontextu vytvořila podmínky pro svolávání ekumenických koncilů a zároveň zvýšila závažnost teologických konfliktů, které v následujících staletích vedly k trvalým rozkolům.

 

 

---