Dělení prvotní církve
/ Katecheze dospělých / Dělení prvotní církve
Po legalizaci křesťanství a jeho postupném začlenění do struktur Římské říše vstoupila církev do nové etapy svého vývoje. Zatímco v období pronásledování byla její jednota posilována vnějším tlakem, v nových podmínkách se do popředí dostaly vnitřní teologické a organizační otázky, zejména snaha přesně formulovat obsah křesťanské víry.
Rozšíření křesťanství do různých kulturních a jazykových prostředí přineslo rozdílné způsoby teologického vyjadřování a myšlení. Tyto rozdíly se nejvýrazněji projevily v christologických sporech, které se soustředily na otázku identity Ježíše Krista a vztahu jeho božství a lidství. S těmito debatami úzce souvisela také otázka role Panny Marie v dějinách spásy, neboť způsob, jakým byla chápána její mateřská role, přímo odrážel chápání Kristovy osoby.
Tituly připisované Panně Marii, zejména označení Theotokos (Bohorodička), se nestaly předmětem sporu z důvodu mariánské úcty samotné, ale jako teologický prostředek k vyjádření jednoty Kristovy osoby. Diskuse o Marii tak nebyly okrajovým tématem, nýbrž zásadním kritériem pravověrnosti christologického učení.
Snaha církve dospět k jednotnému vymezení víry vedla ke svolávání ekumenických koncilů. Ačkoli jejich cílem bylo zachování jednoty, některá rozhodnutí, zejména v oblasti christologie a mariologie, se stala impulzem k prvním trvalým rozkolům. Oddíl věnovaný dělení prvotní církve se proto zaměřuje na tyto koncilní události a jejich dlouhodobé důsledky pro strukturu křesťanství.
Efezský koncil v roce 431 vedl k rozdělení církve nikoli primárně kvůli neshodám mezi Římem a Konstantinopolí (jako v roce 1054), ale kvůli hlubokému christologickému sporu o povahu Ježíše Krista a roli Panny Marie.
Výsledkem tohoto koncilu bylo oddělení Asyrské církve Východu (často nepřesně nazývané "nestoriánská církev") od hlavního proudu křesťanství, které přijalo závěry koncilu.
Hlavní sporná otázka: Christologie (Nestorianismus)
Ústředním bodem sporu, který vyvrcholil na Efezském koncilu roku 431, byla christologie, tedy otázka vztahu božské a lidské přirozenosti v osobě Ježíše Krista. Spor se soustředil na to, jakým způsobem lze vyjádřit jednotu Kristovy osoby, aniž by byla popřena plnost jeho božství nebo lidství.
Učení spojované se jménem konstantinopolského patriarchy Nestoria vycházelo z antiochijské teologické tradice, která kladla důraz na reálné a plné lidství Krista. Nestorius se obával, že některé formulace, zejména titul Panny Marie Theotokos (Bohorodička), mohou vést k nejasnostem ohledně Boží transcendence a k implicitnímu smíšení božské a lidské přirozenosti.
Jeho odpůrci, především z alexandrijské teologické školy, vnímali tento přístup jako ohrožení jednoty Kristovy osoby. Obávali se, že přílišné rozlišení mezi božstvím a lidstvím by mohlo vést k představě dvou subjektů v Kristu. Učení později označované jako „nestorianismus“ je proto třeba chápat spíše jako výsledek rozdílných teologických jazyků a kategorií než jako systematicky formulovanou nauku o „dvou Kristových osobách“.
Spor o christologii se tak neomezoval na abstraktní teologii, ale měl přímé důsledky pro mariologii. Otázka, zda lze Marii nazývat Bohorodičkou, se stala zkušebním kamenem správného chápání Kristovy identity. Právě tento teologický uzel vedl k zásahu koncilní autority a následně k prvnímu trvalému rozdělení církevního společenství na základě dogmatické otázky.
Koncil byl svolán císařem Theodosiem II. kvůli sporu, který vyvolal konstantinopolský patriarcha Nestorius. Spor se týkal jednoty božské a lidské přirozenosti v Kristu:
1. Nestorios a Antiochijská škola (důraz na lidství)
Nestorius, představitel Antiochijské teologické školy, zdůrazňoval dokonalé a oddělené lidství Krista. Jeho učení bylo (alespoň v podání jeho odpůrců) interpretováno tak, že v Kristu existují dvě oddělené hypostáze (podstaty/bytosti) a jedna vnější osoba (prosopon). Tím prý hrozilo rozdělení Krista na dvě oddělené bytosti: Syna Božího a Syna Mariina (člověka Ježíše).
Spor o titul Panny Marie (Theotokos): Nestorios odmítal pro Marii tradiční a lidem milovaný titul Theotokos (Bohorodička), protože podle něj Maria porodila pouze lidskou stránku, a nazýval ji Christotokos (Kristorodička). Trval na tom, že božská přirozenost nemůže být "zrozená".
2. Cyril Alexandrijský a Alexandrijská škola (důraz na božství)
Proti Nestoriovi stál patriarcha Cyril Alexandrijský, představitel Alexandrijské teologické školy, který trval na plné a nedělitelné jednotě božství a lidství v Kristu.
Cyril trval na tom, že božská a lidská přirozenost jsou spojeny v jedné hypostázi (v jedné osobě) Logos-Syna Božího.
Výsledek a rozkol
Koncil (pod silným vlivem Cyrila Alexandrijského) odsoudil Nestoriovo učení jako herezi a sesadil jej z úřadu konstantinopolského patriarchy.
Koncil oficiálně potvrdil titul Panny Marie jako Theotokos (Bohorodička), čímž potvrdil jednotu a celistvost osoby Ježíše Krista.
Důsledkem byl vznik "Nestoriánských" církví
Biskupové a teologové, kteří Nestoria a Antiochijskou teologickou školu podporovali (zejména z Persie a Mezopotámie), odmítli závěry Efezského koncilu. Jelikož byli v rámci Římské říše pronásledováni, emigrovali, kde se pod ochranou perských Sásánovců zformovali v nezávislou Asyrskou církev Východu.
Tato církev, která se silně rozvinula podél Hedvábné stezky až do Indie a Číny, je po tomto schizmatu oddělená od ostatních křesťanských církví.
Koncil v Efezu (431) důležitý jako první, který vedl k rozštěpení na základě čistě dogmatické otázky (christologie), na rozdíl od Velkého schizmatu (1054), kde hrála větší roli politika a autorita.
Efezský koncil v roce 431 a Chalkedonský koncil v roce 451 tvoří klíčovou éru, kdy se církev snažila definovat, kdo přesně Ježíš Kristus je (christologie), což vedlo k dalším, trvalým rozkolům.
Chalkedonský koncil (451)
Chalkedonský koncil byl svolán císařem Marciánem nedaleko Konstantinopole a je považován za čtvrtý ekumenický koncil. Jeho cílem bylo urovnat další christologický spor, který vznikl jako reakce na Efezský koncil, a definitivně formulovat ortodoxní učení o Kristu.
Hlavní Spor: Monofyzitismus
Po odsouzení Nestoria (který odděloval lidství a božství) v roce 431 se objevila opačná extrémní nauka, Monofyzitismus (z řeckého monos – jeden, physis – přirozenost).
Zastánci (zejména Eutychés): Věřili, že v Kristu po spojení (inkarnaci) existuje jen jedna přirozenost – božská přirozenost pohltila přirozenost lidskou "jako kapka vody v moři".
Toto učení ohrožovalo biblickou nauku o tom, že Kristus byl plně člověk, a tím i celou nauku o spasení (protože Spasitel musel být jak plně Bůh, tak plně člověk).
Chalkedonské dogma
Chalkedonská definice se stala základním vyjádřením christologické ortodoxie, zároveň však ukázala limity tehdejší snahy o jednotu. Odmítnutí této formulace v některých oblastech vedlo ke vzniku orientálních pravoslavných církví, což dokládá, že rozdíly mezi církvemi nebyly pouze teologické, ale také kulturní a jazykové.
Koncil přijal tzv. Chalkedonskou definici, která je dodnes základem christologie římskokatolické, pravoslavné a protestantských církví.
Koncil prohlásil, že Ježíš Kristus existuje:
Ve dvou přirozenostech (physis): Božské a lidské.
V jedné osobě (hypostasis): Nikdy nedělené, ale zároveň nesmíšené.
Definice tvrdí: Kristus je jedna osoba (prosopon a hypostasis) existující ve dvou přirozenostech (physis), které jsou nesmíšené, neměnné, neoddělené a nerozdělené.
Důsledkem této definice byl vznik Orientálních pravoslavných církví
Ačkoli Chalkedonský koncil měl sjednotit církev, ve skutečnosti vedl k dalšímu velkému schizmatu.
Chalkedonská definice byla odmítnuta v Egyptě (Alexandrie), Sýrii a Arménii. Tyto oblasti byly silně ovlivněny Alexandrijskou teologickou tradicí a vnímaly Chalkedonskou definici jako zradu, která příliš zdůrazňuje dvě přirozenosti a je návratem k nestoriánství.
Vznik Orientálních pravoslavných církví: Tyto církve se odtrhly a dodnes uznávají pouze první tři ekumenické koncily. Mezi ně patří:
Koptská pravoslavná církev (Egypt)
Syrská pravoslavná církev
Arménská apoštolská církev
Etiopská pravoslavná církev Tewahedo
Tyto církve se drží učení, které je někdy označováno jako Miafyzitismus (často neformálně zahrnuto pod širší pojem Monofyzitismus. Miafyzitismus tvrdí, že po spojení v inkarnaci existuje jedna složená přirozenost z božství a lidství, aniž by byla pohlcena jedna druhou. Nicméně, teologicky se od Chalkedonské definice liší jen ve formulaci.
Velké schizma z roku 1054 bylo oficiální rozdělení jednotné křesťanské církve na dvě hlavní větve:
- Západní (římskokatolickou) církev v čele s papežem v Římě.
- Východní (pravoslavnou, neboli ortodoxní) církev v čele s konstantinopolským patriarchou (a dalšími východními patriarcháty).
Tato událost, známá také jako Východní schizma, byla vyvrcholením dlouhodobého procesu kulturního, jazykového, politického a teologického odcizování mezi křesťanským Východem a Západem.
Klíčové aspekty a příčiny
Církev se rozdělila podél staré latinsko-řecké jazykově-kulturní hranice. Na Západě se rozvíjela latinská vzdělanost, zatímco na Východě dominovala řečtina, což vedlo k postupnému oslabování komunikace a vzájemnému nepochopení.
Největším mocenským sporem byl nesouhlas Východu s rostoucím nárokem římského biskupa (papeže) na univerzální autoritu a svrchovanost nad celou církví, včetně východních patriarchátů. Východ uznával papeže jako "prvního mezi rovnými" (primus inter pares), ale nikoli jako neomezeného vládce.
Nejvýznamnější teologický spor se týkal dodatku Filioque ve vyznání víry (Krédo). Západní církev (ač původně ne Řím, ale pod vlivem Franské říše) začala užívat formulaci, že Duch svatý vychází "z Otce i Syna" (Filioque latinsky), zatímco Východ trval na původní verzi, že vychází "jen z Otce".
Velké schizma roku 1054 nepředstavovalo náhlý rozkol, ale vyústění dlouhodobého procesu vzájemného odcizování Východu a Západu. Teologické rozdíly, zejména spor o Filioque, se zde prolínaly s otázkami církevní autority, kulturní identity a politických zájmů.
V roce 1054 došlo k vzájemné exkomunikaci (vyloučení z církve) mezi papežskými legáty (vyslanými do Konstantinopole) a konstantinopolským patriarchou Michaelem Kerulariem. Papežští legáti položili exkomunikační bulu na oltář chrámu Hagia Sofia a patriarcha odpověděl vyloučením legátů a jejich stoupenců.
Ačkoli vzájemné exkomunikace technicky postihovaly jen konkrétní osoby, událost zpečetila rozkol a vedla k definitivnímu rozdělení křesťanského světa na římskokatolickou církev a pravoslavné (ortodoxní) církve. Vzájemné exkomunikace byly zrušeny až v roce 1965 papežem Pavlem VI. a konstantinopolským patriarchou Athenagorasem, což však neznamenalo znovusjednocení církví.
Role byzantského císaře, v té době Konstantina IX. Monomacha, v konfliktu vedoucímu k Velkému schizmatu byla spíše snahou o urovnání a diplomatickou spolupráci, která však byla nakonec překonána neústupností církevních představitelů na obou stranách.
Konstantin IX. měl především politický zájem na zlepšení vztahů s Římem a papežem Lvem IX. Důvod byl pragmatický:
Normanská hrozba: V té době představovali Normané (Vikingové usazení v jižní Itálii) rostoucí hrozbu jak pro papežská území, tak pro zbývající byzantské državy v Itálii.
Proti bizarní aliance: Císař usiloval o vytvoření proti normanské vojenské aliance s papežem. Tato aliance by posílila postavení Byzance v regionu a pomohla by odrazit Normany.
Císař Konstantin IX. aktivně podporoval diplomatickou misi papežských legátů (vedenou kardinálem Humbertem da Silva Candidy) do Konstantinopole v roce 1054.
Císař vnímal legáty jako své hosty a politické partnery pro jednání o alianci. Snažil se jednat s papežem přes hlavu konstantinopolského patriarchy Michaela Kerularia, který byl silně protilatinsky naladěn a byl si vědom své obrovské moci ve Východní církvi.
Císař se pokoušel zmírnit ostré teologické a liturgické spory, které propukly mezi kardinálem Humbertem a patriarchou Kerulariem. Tyto spory se týkaly např. zmíněného Filioque nebo užívání nekvašeného chleba při eucharistii (Západ) versus kvašeného chleba (Východ).
Navzdory císařově vůli se politická jednání zhroutila kvůli církevním představitelům:
Patriarcha Kerularios: Byl extrémně vlivný, ačkoliv teoreticky podřízen císaři (v systému caesaropapismu). Považoval legáty za neoprávněné vyslance a záměrně vyvolával protilatinské nálady. Dokonce se říká, že Kerularios stál nad císařem ve své moci a vlivu na lid.
Kardinál Humbert: Projevoval stejnou neústupnost a aroganci, trval na plném papežském primátu a neprojevil žádnou ochotu ke kompromisu v teologických otázkách.
Role byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha byla tak paradoxní:
Císař si rozdělení křesťanství nepřál. Chtěl Papeže jako politického spojence. Jeho snahy o alianci však byly překonány neústupností patriarchy Kerularia a kardinála Humberta, kteří rozkol de facto zpečetili vzájemnými exkomunikacemi, čímž dali přednost církevnímu a dogmatickému soupeření před politickou nutností.
