Úplně jiné Velikonoce
/ Aktuality / Úplně jiné Velikonoce
Letošní velikonoční svátky budeme zřejmě všichni slavit úplně jinak, než jsme zvyklí.
Náš každodenní rytmus života se velmi rychle a zásadně změnil z důvodu pandemie. Ohrožuje nás zmatek a strach z neviditelného nepřítele. Masmédia nás každou chvíli zásobují novými informacemi, které místo toho, aby nás povzbudily, v nás vyvolávají úzkost a strach. Stojíme tedy před velkou výzvou nově se zorientovat a nalézt způsob, jak společně jít za současných podmínek s důvěrou, nadějí a podpírat jeden druhého. Většina našich dosavadních zkušeností je najednou skoro nepoužitelná, protože nikdo z nás nic podobného nikdy nezažil. Slyšíme, kolik lidí v této souvislosti denně umírá a právem můžeme mít obavy o sebe, rodinu, blízké, o ty, které milujeme. O Velikonocích si právě připomínáme Ježíšovo utrpení, ukřižování, umírání a smrt. Smrt jsme pro jistotu vytěsnili z našeho života a nechceme na ni myslet. Ale ať chceme nebo ne, stejně je toto téma součástí našeho života. Když vidíme, jak někdo z našich známých či blízkých je nemocný a postupně nebo najednou umírá, tak se nemůžeme ubránit myšlenkám, že jednou přijde také řada na nás, navíc nevíme kdy. Nejsme schopni o tom přemýšlet, máme z toho hrůzu. Jak překonat strach ze smrti? Když budeme cítit, že náš život má nějaký smysl, že cítíme uspokojení z toho, jak nakládáme se svým životem. Když budeme mít pocit, že jsme ho doposud nepromarnili, že ho žijeme s vnitřní integritou, že jsme udělali to nejlepší, co jsme byli schopni a mohli udělat, že jsme udělali něco pro druhé, něco pro lidi, kteří mě přežijí. Když budeme vidět dobrý výsledek svého snažení.
Jeden příběh vypráví o starci, který zemřel poté, co žil celý život naprosto sobecky a nemorálně. O pár okamžiků později se octl ve světě zalitém sluncem, kde zněla tlumená hudba a pohybovaly se tam postavy oděné do bílých rouch. „Páni, tohle jsem tady nečekal,“ říkal si. „Tipuji, že Bůh má asi slabost pro takové lumpy, jako jsem já.“ Obrátil se na postavu v bílém a zeptal se: „Kámo, chci něco oslavit, můžu ti koupit drink?“ Postava odpověděla: „Pokud máš na mysli alkoholické nápoje, ty tady nevedeme.“ „Cože? Žádnej chlast? A co takhle partičku karet? Kanastu, lízaný mariáš, prostě cokoli.“ „ Je mi líto, ale hazardní hry neprovozujeme.“ „Aha, co tedy celý den děláte?“ zeptal se muž. „Hodně čteme žalmy. Každé dopoledne máme biblickou hodinu a odpoledne modlitební kroužek.“ „Žalmy! Celý den studovat Bibli! Chlapče, řeknu ti, že nebe není tak skvělé, jak se vychvaluje.“ Načež se postava v bílém usmála a odpověděla: „Vidím, že jsi to nepochopil. My jsme v nebi, ale ty jsi v pekle.“
Nebe, jak naznačuje příběh, znamená naučit se dělat takové věci, které nás činí lidmi, věci, které může dělat pouze člověk, a radovat se z nich. Naopak ten nejhorší druh pekla, jaké si člověk dovede představit, znamená uvědomit si, že jsme mohli být opravdovými, hodnotnými lidmi, ale už je prostě pozdě. Mohli jsme poznat uspokojení z toho, jaké to je starat se o druhého člověka s láskou, jaké to je být velkorysí, loajální. Uspokojení z toho, jak ovládat své instinkty, místo abychom jim dovolili, aby ony ovládly nás – ale nikdy jsme to neudělali. Promarnili jsme šanci, v důsledku jsme také promarnili život.
Žít život naplno v křesťanském pojetí znamená vyzrát do plného lidství v tomto životě, využít dobře své roky, žít s „čistýma rukama a ryzím srdcem“. Zbytek postní doby můžeme víc zvnitřnit. Zkusme si položit otázky: Co jsem v životě dosud dokázal? Udělal jsem něco přínosného? Má něco skutečně význam? Co po mně zbyde, až vyprší můj čas? Jsou to otázky, na něž se odpovídá podle toho, co jsme sdíleli s druhými lidmi. Je známkou zralosti, když se začneme ptát: Co udělám se svým životem? Nemusíme mít strach ze smrti, když cítíme, že doopravdy žijeme, že skutečně (i když je to občas bolestné) miluji a jsem milován. Neexistuje způsob, jak zabránit umírání. Ale lze vyléčit strach ze smrti tím, že se vynasnažíme skutečně žít.
Starozákonní kniha Kazatel nás učí o třech základních a pro náš život důležitých věcech. Za prvé potřebujeme v životě někomu patřit. Mít důvěrný, láskyplný vztah, a to jak s Bohem, tak s druhým člověkem. To jsou tzv. kmenové vztahy s lidmi, s nimiž sdílíme celý náš život, celé srdce, celý vnitřní svět, vztahy, které nás v životě ponesou a budou činit šťastnými. Pouze naše vztahy k Bohu a k druhým přetrvávají. Dříve nebo později přijde „vlna“ (nemoc, pohroma, pandemie) a spláchne to, na čem jsme tak usilovně pracovali. Když se to stane, pouze člověk, který se drží s někým za ruku, bude schopen se smát. Za druhé bychom měli přijmout bolest jako součást lidského života! Abychom byli plně a autenticky lidští, musíme být připraveni shodit ze sebe zbroj, kterou obvykle nosíme, abychom zabránili tomu, že nás někdo zraní. Musíme být připraveni přijmout bolest, protože jinak se nikdy neodvážíme doufat ani opravdově milovat. Bez připravenosti něco cítit, včetně bolestí, nepoznáme nikdy vnitřní, trvalou radost. Za třetí potřebujeme vědět, že jsme udělali něco, co má význam, co má smysl! Dívejme se na život jako na hromadění pokladů. Každý nový člověk, s nímž se spřátelíme, každá nová pravda, kterou jsme poznali, nebo zkušenost, kterou jsme získali, nás může učinit vnitřně bohatšími, než jsme byli předtím, ovšem pokud to vše reflektujeme a zvnitřníme. Dnes je toho v našem životě víc než před pěti nebo deseti lety, díky všemu tomu, čím jsme zralejší a čím jsme byli během té doby obohaceni.
V této zcela mimořádné postní době se tedy nebojme do toho víc „říznout“ a jít na dřeň. Bude to k našemu prospěchu. Dívejme se s nadějí směrem k Velikonocům. Ježíš Kristus sice zemřel, ale také vstal z mrtvých a dává našemu životu novou orientaci. On sám je naším orientačním bodem. Jde s námi v této složité a těžké době. Nyní v postní době a o Velikonocích jsme v první řadě pozváni k tomu, abychom posilnili vztah s Ním.
Požehnané a plné naděje Velikonoce!
P. Mariusz Kuźniar
